Věčnost začíná již dnes

Drazí čtenáři,

název článku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy od P. Hietta, protože přesně vystihuje to, o čem chci psát (další obsah článku je již na zmíněné knize nezávislý). Hlavním námětem tohoto čísla Života v Kristu je eschatologie – nauka o věcech budoucích z pohledu Bible. Není to zcela jednoduché téma, proto i některé články budou místy poněkud složitější. Není to myslím na závadu, ve své době měl dokonce i apoštol Pavel pověst pisatele, jehož listy byly občas obtížné k pochopení (2Pt 3,15–16). Vím, že bychom si přáli, aby všechny věci byly jasné, přehledné a srozumitelné, ale tak to prostě není, alespoň tedy ne u eschatologie. Potřebujeme se cvičit v moudrosti, abychom „byli schopní porozumět přísloví a podobenství, slovům moudrých a jejich hádankám.“ (Př 1,6) Naše poznání je však pouze částečné. (1K 13,9)

Grenz v knize Co s tisíciletým královstvím napsal: „Základním záměrem eschatologie je umožňovat hlubší chápání přítomného věku se zřetelem na Boží budoucnost a na tom základě být voláním v přítomnosti.“ Jinými slovy, přítomný věk a věk budoucí nejsou od sebe až tak odděleny. To, co prožíváme nyní a jak nakládáme se svými životy v současnosti, má bezprostřední dopad na náš osud ve věku budoucím. Ono prolínání obou věků je natolik těsné, že v jistém smyslu můžeme dokonce říci, že již nyní žijeme ve věčnosti.

Přesně tak to chápali Ježíšovi současníci a první křesťané. Jan Křtitel, stejně jako Ježíš, začínali svá kázání slovy: „Naplnil se čas a přiblížilo se království nebeské!“ Zdaleka nešlo jen o pojem judaismu, apoštol Pavel o řadu let později rovněž hlásá Boží království (Sk 28,31).

Příchod Božího království byl prvními křesťany chápán v souvislosti s vylitím Ducha svatého. Bezprostřední reakce učedníků po Letnicích dává tomuto tvrzení za pravdu: první křesťané žili odděleně od ostatních lidí, denně se scházeli k bohoslužbě, prodávali své majetky a měli všechno společné. Od některých aspektů, například společný majetek, později upustili, ale jejich první reakce vyjadřovala, jak porozuměli své době. Věřili, že jsou na prahu Božího království. Nešlo přitom o nějaké nepřiměřené očekávání, z Ježíšova vyučování byli dobře připraveni na pronásledování. Šlo o formu Božího království, kterou dnešní teologové vyjadřují slovy „Už, ale ještě ne zcela.“ Už žijeme na prahu Božího království, ale musíme projít mnohými těžkostmi, než přijde plnost. Porozumět tomuto napětí je z praktického hlediska velmi důležité.

Pavlova slova „Přešli jste ze smrti do života“ (Ř 6,13; Ko 1,13) ukazují, že k něčemu zásadnímu muselo dojít. Minulý čas použitý ve větě jasně ukazuje, že k události došlo v minulosti, základ pro její naplnění nastal okamžikem Ježíšovy smrti a vzkříšení a my do ní vstupujeme vírou.

Bůh to dokonce ve své moudrosti zařídil tak, aby bylo nade vší pochybnost, kdy se tato „již začínající“ věčnost může počítat: abychom nebyli odkázáni na nejisté domněnky či vrtkavé osobní prožitky, ustanovil Bůh křest. Jeho význam spočívá v symbolickém znázornění toho, co se s námi stalo, a zároveň je iniciačním rituálem, vyjadřujícím přechod ze smrti do života.

Tyto skutečnosti popisuje Pavel například v šesté kapitole Římanům, když píše, že křest znamená ztotožnění se s Ježíšovou smrtí i vzkříšením. Vyjadřuje smrt hříchu a starému člověku a současně i počátek života nového. Přitom je důležité vědět, že pojmy „starý život“, „nový život“ musíme chápat doslovně, ne jak se to dnes někdy používá, ve smyslu dřívějšího zaměstnání či předchozího manželství. Nový život, k němuž ve křtu povstáváme, je kvalitativně právě onen počátek věčnosti.

Z praktického hlediska je tento nový věk vyjádřen slovy „Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá.“(Ř 8,9) Slovo „Duch“ je dnes různě chápáno: někteří v něm vidí velkolepé, nadčasové myšlenky, jiní poukazují na hodnotový systém. V Bibli to znamená jediné – totiž přebývajícího Božího Ducha v člověku. Tak jako místem přebývání byl dříve chrám, nyní je jím lidské tělo. Život v Duchu vyjadřuje novou formu lidství, počátek zaslibované věčnosti.

Přebývání Ducha v nás musí nutně vést k jiným životním standardům. Ve zkratce jsou vyjádřeny jako tzv. „ovoce Ducha“ (Ga 5,22–23), tedy mravní ctnosti, kterých nelze dosáhnout pouhým úsilím. Proto také první generace křesťanů skutečně „zářila jako hvězdy uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného“ (Fp 2,15). Není divu – byli novým lidem a příslibem příštího věku.

Nový život v Ježíši, chápaný jako počátek věčnosti, s sebou rovněž nesl i nové zodpovědnosti. Jednou z nich byla služba Pánu. Ježíšovo podobenství o služebnících, jimž byly svěřeny velké peněžní obnosy, vyjadřuje přesně tuto myšlenku. Peněžní obnosy (doslova „hřivny“ nebo „talenty“) představují míru obdarování, schopností i příležitostí, jež jsou každému křesťanu dány. V den soudu z nich každý vydá počet.

V listech novozákonních autorů, zejména u Pavla, čteme o duchovních darech. Některé z nich dnes popisujeme jako tzv. nadpřirozené (například proroctví, uzdravování), další vypadají zcela přirozeně (vyučování, služba, milosrdenství). To nic nemění na tom, že jejich původcem je Duch svatý. Každému se dostalo v nějaké konkrétní míře určitého obdarování a je zodpovědností každého, jak s ním naloží. Podobně jako v onom podobenství o hřivnách, budeme jednou vydávat počet z toho, jak jsme se svými obdarováními naložili. Tato služba je z pohledu království chápána jako „budování Božího příbytku“ (Ef 2,22; 1 Pt 2,5).  

V naší úvaze o současných aspektech věčného Božího království musíme zmínit rovněž evangelizaci. Evangelista Reinhard Bonnke kdysi prohlásil, že evangelium není téma k diskuzi, nýbrž ultimátum. A je to pravda – obsahem evangelia nejsou žádné polemické úvahy, nýbrž vyhlášení smrti, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše včetně všech důsledků a praktických aspektů.

Tváří v tvář tomuto ideálu musíme uznat, že „vyhlašovat ultimátum“ skeptickému českému národu není zcela jednoduché. Proto se dnes křesťané uchylují k různým formám tzv. „přátelské evangelizace.“ Otevíráme různé kluby, konáme rozličné formy sociální práce, často lidi víc bavíme, než vedeme k pokání. O to více nesmíme ztratit ze zřetele skutečné ostří evangelia, jímž je jeho určující vliv na věčný osud každého člověka. Jinak se „dobrá zpráva“, řečeno slovy N. T. Wrighta, stane pouhou „dobrou radou“.

Posledním aspektem přítomného Božího království, který v tomto článku chci zmínit, je bdělost. Na téma bdělosti je toho v Novém zákoně napsáno mnoho. Jedním z jejích symbolů, který téměř zlidověl, je obraz „zloděje v noci“ – tak náhlý a nečekaný má být Ježíšův příchod.

Otázka bdělosti až tolik nesouvisí s tím, jak chápeme druhý Ježíšův příchod. Je jedno, zda věříme v jeho brzký příchod či si myslíme, že to bude „až za hodně dlouho“. Bdělí máme být za všech okolností. Maranatha!

Martin Moldan, biskup

Zdrojapostolskacirkev.cz